Můj Příběh

Začala bych možná tím, jaká jsem. Pevně věřím, že všichni blízcí lidé v mém okolí, by mě charakterizovali jako veselého člověka, který neumí prohrávat.

Člověka, který dává najevo ve velkém stylu své emoce - převážně kladné, ale někdy i ty záporné.

Všichni mají v životě nějakou tu bolest, a já jsem to tak brala,

Když mě bylo 12let, byla mě diagnostikována cukrovka (diabetes). Co teď? Popravdě? Moc si na to nepamatuji. Raději jsem to dobrovolně vytěsnila z mé pamět. 

Díky své rodině jsem to zvládla, a to je důležité.

Tehdy jsem si slíbila, že mě nikdo nesmí nikdy litovat. Po celé dlouhé roky se tím řídím a možná proto, u mě nikdo, ani tedy já sama, žádný hendikept nepozoruje.

O to víc jsem usilovně pracovala, dřela jsem. Chtěla jsem se dostat  do bodu, kdy na sebe budu moci být náležitě hrdá, ale kde byla ta hranice, už nedokážu určit, ale asi hodně vysoko, ja vím.

Myslím ale, že jsem žila pěkný život.

S přítelem, rodinou, přáteli....no ale nic netrvá věčně, říka se to tak, že?

12. Unora 2012. Jeli jsme na lyže. Poslední den sezóny. Plán byl ráno tam a večer zpátky. Vše dopadlo úplně jinak.

Strašná bolest, 15 operací, 1,5 roku v pracovní neschopnosti, 2 roky beznaděje, strachu, 2,5 roku berle, neskutečně mnoho jizev, ale především, nespočítaje šrámů na duši. 

Vše dobře dopadlo a to jedůležité - velké poděkování patří zlatým ručičkám pana profesora Trče z Motola, kteý nedopustil, aby mě jedna noha zmizela a vrátil mě do života!

 Ztratila jsem toho však ale na můj vkus už mnoho.

Některé své blízké. Bohužel i odvahu, která podtrhovala celý můj dosavadní charakter, a vlastně i sílu bojovat a jít dál.

Tak nějak jsem smutnila a tím životem jsem pouze proplouvala. Nic mě nebavilo, a v ničem jsem neviděla budoucnost, propadala jsem depresi. Říká se tomu prý postraumatický syndrom.

Pak jsem však díky své sestře objevila jógu. Nebyla to láska na první pohled, to rozhodně ne-:) Chtělo to čas a hodiny trpělivosti a praní se s vlastním egem.

Podařilo se, postupem času jsem se do ní beznadějně zamilovala. Díky ní jsem se "rozhýbala" nekulhám, nic mě nebolí a to i přes skeptické prognózy pánů doktorů. 

Dostala jsem sílu a především chuť být opět na světě ráda.-:) 

Jóga je to, co mě určuje směr a dává sílu jít dál. 

Nabíjí mě, nikdy mě neunaví a neomrzí. 

Chci předávát radost a prožitek z jógy druhým, a proto jsem se rozhodla být jejím instrukrorem. 

No a co mě jóga naučila a zároveň dala? 

Pokoru, radost, odvahu, vytrvalost, nové přátelé a pocit,  že to vždycky nějak zvládnu!


Jóga JARU