Můj Příběh

Začala bych možná tím, jaká jsem. Pevně věřím, že všichni blízcí lidé v mém okolí, by mě charakterizovali jako veselého člověka, který neumí prohrávat.

Člověka, který je energický, a rozdává dobrou náladu a "srandy" na potkání.

Všichni mají v životě nějakou tu bolest, a já jsem to tak brala,

Když mě bylo 12, byl mě diagnostikován diabetes. Co teď? Popravdě? Moc si na to nepamatuji. Raději jsem to dobrovolně vytěsnila z mé paměť.

Díky své rodině jsem to zvládla, a to je důležité.

Tehdy jsem si slíbila, že mě nikdo nesmí nikdy litovat. Po celé dlouhé roky se tím řídím a možná proto, u mě nikdo, ani tedy já sama, žádný hendikep nepozoruje.

O to víc jsem usilovně na sobě pracovala, chtěla jsem se dostat do bodu, kdy na sebe budu moci být náležitě hrdá, ale kde byla ta hranice, už nedokážu určit, ale asi hodně vysoko, teď už to vím.

Myslím ale, že jsem žila pěkný život.

S přítelem, rodinou, přáteli....no ale nic netrvá věčně, říká se to tak, že?

12. Února 2012. Jeli jsme na lyže. Poslední den sezóny. Plán byl ráno tam a večer zpátky. Vše dopadlo ale úplně jinak.

Strašná bolest, 15 operací, 1,5 roku v pracovní neschopnosti, 2 roky beznaděje, strachu, 2,5 roku berle, neskutečně mnoho jizev, ale především, nespočítaně šrámů na duši.

Vše dobře dopadlo a to je důležité - velké poděkování patří zlatým ručičkám pana profesora Trče z Motola, který nedopustil, aby mě jedna noha zmizela a vrátil mě do života.

I když vše vypadalo, že vše se povedlo a noha plní svojí funkci,  trpěla jsem.

Ztratila jsem toho na můj vkus až mnoho.

Samostatnost, se zákazem všech sportů svůj aktivní životní styl, některé své blízké a především odvahu, která podtrhovala celý můj dosavadní charakter. Neměla jsem sílu bojovat a jít dál.

Tak nějak jsem smutnila a tím životem jsem s bolavou kostí na 3 místech proplouvala.

Nic mě nebavilo, a v ničem jsem neviděla budoucnost, propadala jsem depresi. Říká se tomu prý posttraumatický syndrom.

Pak jsem však díky své sestře objevila jógu. Nebyla to láska na první pohled, to rozhodně ne-:) Chtělo to čas a hodiny trpělivosti a praní se s vlastním egem.

Podařilo se, postupem času jsem se do ní beznadějně zamilovala. Díky ní, jsem se po roce aktivního jógování  "rozhýbala" nekulhám, nic mě nebolí a to i přes skeptické prognózy doktorů.

Dostala jsem sílu a především chuť být opět na světě ráda.-:)

Jóga je to, co mě určuje směr a dává sílu jít dál.

Nabíjí mě, a lečí neustále.

Chci předávat radost a prožitek z jógy druhým, a proto jsem se rozhodla být jejím instruktorem.

No a co mě jóga naučila a zároveň dala?

Pokoru, radost, odvahu, vytrvalost, nové přátelé a pocit, že to vždycky nějak zvládnu!

JARU